Rodina

Vždy jsem byl hrdý na své město, zejména na jeho unikátní historii. Důležitou roli v mém vztahu k Chebu a jeho památkám sehrál můj starší bratr Miroslav a později také pan profesor Jůzl, učitel dějepisu na chebském gymnáziu. Proto jsem také, těsně po společenských změnách v naší republice, inicioval navrácení původního chebského znaku – orlici městu Cheb. Lev, dokonce s rudou hvězdou nad hlavou za mřížemi s lipovými listy, byl pro komunistické vedení v šedesátých letech asi více český, ale minimálně z heraldického hlediska nesmysl. Také myšlenku na obnovu věží kostela sv. Mikuláše, která mi nedala dlouho spát, mi vnukl můj starší bratr Miroslav.

Narodil jsem se 24. června 1955 v Aši, k čemuž se hrdě hlásím. Brzy na to jsem se s rodiči a dvěma staršími bratry přestěhoval do Chebu. Považuji se tedy za Chebana. Maminka přišla z Polska jako mladá dívka z malé vesnice Podwysokie poblíž Lublinu za 2. světové války. Byl to vlastně preventivní krok proti nucenému nasazení Poláků na práci do Německa. Otec pochází z východních Čech, z Velké Jesenice u České Skalice. Jako dítě jsem mnohokrát navštívil Polsko.

 

Vzdělání

Chodil jsem do ZŠ v Gorkého ulici (dnes Hradební). Dodnes si vzpomínám na svůj první školní den. Musím říci, že to nejsou vzpomínky úplně zrovna veselé. Později po vzoru svých bratrů jsem začal navštěvovat základní uměleckou školu, tehdy také ještě lidovou školu umění v Gorkého ulici, kde jsem se učil hrát na housle a později, když jsem ji unesl, na tahací harmoniku. To už ale v Židovské ulici. Tehdy jsem měl také možnost seznámit se s prostory mezi špejcharem a hradbou v Gorkého ulici, kde jsme jako žáci ZDŠ okopávali brambory v rámci předmětu pozemky. Proto jsem také usiloval o jejich rekonstrukci a zpřístupnění pro veřejnost, když se mi naskytla příležitost ve funkci starosty města.

Na gymnáziu jsem si vybral humanitní větev, což bylo zaměření na jazyky (mimo jiné i latinu) výtvarné umění nebo například filosofii. Ve třídě nás bylo jen pět kluků. Tehdy ještě bylo gymnázium v budově Rudolfina v Komenského ulici. Nesídlilo tam jen gymnázium, ale také zdravotní škola, což určitě bylo pro nás studenty-chlapce zajímavé. V té době už mi začaly vlasy růst víc, než se vedení školy líbilo. Nařízení, že vlasy musí být minimálně 2 cm nad límec košile, jsme obcházeli nošením triček bez límce. Pamatuji si i výhružky, že nebudu připuštěn k maturitě, pokud se neostřihám. Maturitní tablo, kde nás několik kluků mělo dlouhé vlasy, jsme museli z výlohy odstranit (1974).

Vysokou školu jsem absolvoval v Plzni (1979). Humanitní vzdělání z gymnázia bylo zprvu hendikepem, později se ukázalo výhodou. Také na Vysoké škole strojní a elektrotechnické, fakultě strojní, jsme měli problém s dlouhými vlasy a nečlenstvím v SSM.

Vlasy se vyřešily, to když nás ostříhali na vojenské katedře. Byla to  „normální“ součást výuky. Ve třetím ročníku jsme jeden den v týdnu strávili v kasárnách, kde jsme se učili obsluhovat 122 mm samohybnou houfnici a rozebírat a skládat samopal, vzor 57. Mé členství v SSM se ale nevyřešilo, jednu chvíli jsem myslel, že nedostuduji. Chyběly mi potřebné body k získání ubytování na vysokoškolské koleji. Ještě v září před začátkem třetího ročníku to vypadalo, že budu muset z Chebu do Plzně denně dojíždět.

Také jsem si nepomohl, když jsem na sebe upozornil nového proděkana Tučka nevhodnou otázkou na hodině technologie obrábění: „A to si opravdu musím kupovat Rudé právo a číst ho, když nemám dost peněz, nestačilo by poslouchat rádio (peníze jsem potřeboval na nákup magnetofonových pásek a desek Jethro Tull, Led Zeppelin, Yes apod.). V té době jsem také vozil bratru Miroslavovi ze Státní vědecké knihovny v Plzni unikátní vydání jednotlivých dílů knihy Hrady, zámky a tvrze království Českého od Augusta Sedláčka. Ten je psal na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy ještě mohl čerpat informace z archivů soukromých vlastníků a kdy ještě hrady a zámky byly vidět, protože nebyly tak zarostlé okolními stromy jako dnes.

 

Práce

1979 – 1989: asistent vedoucího materiálně technického zásobování; učitel matematiky a mechanizace; pracovník Útvaru vývoje jízdních kol; vedoucí finančního odboru na MNV v Chebu.

1989 – 1998: zavádění výpočetní techniky pro státní správu; grafik DTP; vedoucí grafického oddělení; podnikatel v reklamě a DTP (OSVČ).

1998 – 2002: starosta Chebu (zavedení programu rozvoje města, projektu Občan radnice, radničních listů, webových stránek města… podpora přeshraniční spolupráce – prezident sdružení Euregio Egrensis).

2002 – 2006: místostarosta Chebu (v gesci finance, doprava, školství, kultura, tělovýchova a sociální věci).

2007 – 2010: ředitel p. o. Sociální služby.

2010 – 2013: obchodní manažer, finanční konzultant.

od 2013: OSVČ – reklama, propagace a DTP.

 

Politika a názory

Mám-li možnost někomu představit Cheb, rád mu ukážu chebský Špalíček, hrad a samozřejmě prostor pod hradem, který slouží lidem díky velkorysému projektu Krajinné výstavy Cheb – Marktredwitz 2006. Bohužel se zastavila rekonstrukce komplexu Františkán, kde jsou sice krásné odpočinkové zahrady a je možné ukázat unikátní křížovou chodbu ale projekt na obnovu a využití komplexu bohužel ztratil momentálně šanci, když se zástupci města rozhodli zadlužit město na dlouhá léta za účelem koupě předraženého sálu Svoboda a jeho rekonstrukci na kulturní dům. Úplně nejraději si ale vyběhnu ke Komorní hůrce, zajedu na kole k Bismarckově věži či na Loretu.

Jeden z nejsilnějších zážitků byl, když jsem jako zaměstnanec Okresního národního výboru (ONV) na schůzi KSČ (byl jsem dva roky členem KSČ) požádal předsedu okresního výboru KSČ, aby KSČ opustila půdu ONV. To bylo na velké schůzi, kde jsem se neměl o koho opřít. Bylo to poté, když jsem si přečetl, že KSČ si chce ponechat Lidové milice.

Za působení v Občanském fóru jsem pochopil, že chceme-li něčeho dosáhnout, musíme v instituci, kde působíme, stanovit pevná pravidla a demokratické principy při rozhodování. Proto jsem s asi čtyřmi kolegy založil v Chebu Občanskou demokratickou stranu. Paradoxem bylo, že ve stejných prostorách (dnes ekonomická fakulta), kde jsem vystoupil proti KSČ, jsem po osmnácti letech v ODS opět čelil vyhrožování ze strany svých kolegů z ODS při volbě starosty v roce 1998: „Podepiš koaliční dohodu, nebo budeš litovat!“ To, že mi mladý předseda ODS předtím nabídl funkci ředitele chebského divadla (současný se ale z divadla zrovna odejít nechystal) za to, že nebudu usilovat o funkci místostarosty, se nikomu nezdálo „nestandardní“.

Svůj příchod na radnici do funkce starosty jsem pochopil také jako příležitost, jak uskutečnit svůj sen – obnovit věže kostela sv. Mikuláše do jejich předválečné podoby, založení nadačního fondu – uspořádání narozeninové sbírky k mým padesátinám pro tento účel, získávaní lidí a sponzorů, to už byly konkrétní kroky k uskutečnění myšlenky, která se zprvu zdála mnohým nereálná.

Pamatuji výrok pracovnice odboru školství a kultury, která měla administrativní část obnovy věží na starosti: „I bláznivé nápady lze někdy uskutečnit.“ Takže jsem si pak o několik let později osazení věží kostela sv. Mikuláše novými pseudogotickými helmicemi vychutnal.

V Chebu jsem prožil prakticky celý život. Mnoho pěkného, něco horšího, také mnoho podrazů, a to od lidí, od kterých bych to nečekal. Dosavadních 59 let je období, za které se dá hodně prožít. Bylo mi především ctí, že jsem po jedno volební období působil ve funkci starosty a druhém ve funkci místostarosty tohoto pozoruhodného města. Jedním z motivů, který měl vliv na to, že jsem se stal starostou, byl, že jsem se před tím střetl s vedením města, když jsem mu pokazil prodej domu, ve kterém jsem bydlel, neboť byl prodáván v rozporu se zákonem. Následně mi bylo vyhrožováno výpovědí z městského bytu.

Během svého působení jsem se snažil působit proti zájmovým skupinám, které chápou město především jako zdroj snadných příjmů. Brzy se proto vytvořily skupiny, kterým jsem stál v cestě. Dnes chápu, že můj poněkud „idealistický“ přístup nemohl mít podporu u všech, kteří spolurozhodovali. Proto, místo abych pokračoval na radnici, jsem se stal klientem úřadu práce, když jsem se po ukončení funkce na radnici „neměl kam vrátit“. Manželka totiž naši živnost v reklamě opustila a přešla na jinou profesi. Sice se mi podařilo vyhrát výběrové řízení na ředitele příspěvkové organizace Karlovarského kraje Okresního ústavu sociálních služeb v Sokolově (se sídlem v Kynšperku nad Ohří), kde jsem tři roky tuto funkci vykonával, ale nevyhověl jsem náměstkovi hejtmana ze Sokolova (ČSSD), abych dal nadstandardní odměnu jedné své podřízené, vedoucí zařízení sociálních služeb ze Sokolova. K tomu jsem odmítl dát výpovědi svým sedmi zaměstnancům, které byly právně neobhajitelné, přestože pan náměstek hejtmana nich trval. Proto jsem se stal opět klientem Úřadu práce v Chebu.

Jsem členem Zastupitelstva města Cheb za Stranu svobodných občanů, která si, stejně jako já, přeje, aby náš stát hospodařil rozumně a hospodárně ku prospěchu nás všech a aby vytvářel férová pravidla, která by platila pro všechny a ne aby politici rozhodovali o nás bez nás a propojovali se s mocnými zájmovými skupinami k prosazení výhod pro jedny na úkor druhých.

V současné době vydávám informační a inzertní měsíčník Chebský servis. Po mnoha letech se tak vracím k jedné ze svých dřívějších profesí, která byla mým koníčkem. Grafická práce na počítači. Navíc mám možnost setkávat se s lidmi, šířit prostřednictvím měsíčníku informace o tom, co vyrábějí, prodávají nebo jaké poskytují služby. Atraktivitu měsíčníku zvyšuji kromě kulturních přehledů také pravidelnými rubrikami o zajímavých historických místech na Chebsku, o kterých často ani sami Chebáci nevědí. A to mě baví.

 

Zájmy

Donedávna jsem hrál fotbal v tělocvičně, teď si ještě rád zaběhám, projedu se na kole a hraji petang. Rád zajdu na zahradu, kterou si před asi před 35 lety pronajal otec v malé obci Podhrad u Chebu a postavil tam chatu.

Mým největším koníčkem je hudba, a to rock a blues. Zajímám se o historii, mezi koníčky řadím i angličtinu. Jsem rád, že se mi uskutečnil, díky přátelům z Velké Británie, dávný sen, navštívit Anglii.

 

Kontakt

602 186 565

vaclav.jakl@gmail.com


  ·   18.08.2014
Přihlášení - vstup pro členy a příznivce